O nadání a inteligenci obecně

Někdy ve společnosti převládá názor, že nadaní jsou tak trochu zvláštní. Že to jsou podivíni, kteří celý den sedí s knížkou v ruce, jsou asociální, depresivní, nemají moc přátel a mezi koníčky patří maximálně tak šachy nebo hraní složitých deskových her a šifrovaček. Je to ale skutečně tak? Souvisí výška IQ s osobností?

Následující shrnutí aktivit pro nadané děti v Klatovech a jejich nejbližším okolí bylo publikováno v srpnovém čísle mensovního časopisu.

K čemu nás může inspirovat kluk jako Thomas?

Thomas chodí do páté třídy velmi prestižní školy. Už od malička neustále slyší, že je chytrý, a to nejen od svých rodičů, ale od každého dospělého, se kterým se setká. Jeho extrémně vysokou inteligenci již potvrdilo i několik testů. Vědomí, že je chytrý, ale Thomasovi kupodivu ve škole moc nepomáhalo. Místo toho, aby se pouštěl do všech svých školních úkolů sebevědomě a s elánem, děl se přesný opak. „Thomas nechtěl zkoušet věci, ve kterých nebyl úspěšný,“ vzpomíná Thomasův otec, „jakmile mu něco nešlo, prohlásil ‚tohle mi nejde‘ a bez váhání to vzdal.“ A tak si Thomas rozdělil svět na věci, ve kterých byl přirozeně dobrý, a na věci, které mu nešly.

S laskavým svolením autora přetiskujeme prezentaci na téma „Odvaha k nedokonalosti“, která byla součástí přednášky dr. Marčeka během podzimního setkání členů a příznivců Dětské Mensy v září 2015. Přednáška se zaměřovala na perfekcionismus a sklony k němu, zvláště pak u nadaných dětí.

Prof. Manfred Spitzer, uznávaný německý psycholog a psychiatr, si velmi dobře uvědomuje, že jeho argumenty řadu lidí provokují. Ve své první knize ^[1] varoval rodiče před reálnými riziky, která hrozí jejich dětem, tráví-li příliš mnoho času před televizí. V další knize, příznačně nazvané „Digitální demence“ ^[2], prof. Spitzer tvrdí, že například počítání by se malé děti měly raději učit hezky postaru na prstech, než aby je rodiče nechali používat moderní výukové programy na počítači.

Když rodiče považují své děti za nadané, mají obvykle na mysli vysoké IQ, vynikající známky ve škole, úspěšnost u přijímacích zkoušek na střední školy atd. Výsledky výzkumu však ukazují, že pojem „nadání“ znamená daleko více než jen školní úspěchy, kterých si tolik cení americká (a potažmo celá západní) společnost.

Rodiče i učitelé často pozorují na dětech (nejen nadaných!), že v jedné oblasti vynikají, zatímco v druhé jsou zcela průměrné a v další třeba i výrazně zaostávají. Netýká se to samozřejmě jen dětí, ale i dospívajících a dospělých. Čím to je? Jedním z možných vysvětlení je tzv. teorie mnohonásobné inteligence.

Existuje korelace mezi prvorozeností a výjimečností a má vliv pořadí sourozenců na jejich životní úspěchy?

Lidé se liší svými schopnostmi počínat si správně v různých situacích a svými schopnostmi vykonávat některé práce či řešit některé úkoly. Pojem inteligence ve vztahu k rozumové činnosti, který poprvé používal F. Galton (1822-1911), nahradil výraz habilité (anglicky ability) tedy schopnost, dovednost či chytrost, který zavedl průkopník psychologických testů A. Binet (1857-1911). Na otázku, co je inteligence a jak ji definovat, není dosud jednoznačná odpověď.